Když přestaneme utíkat sami před sebou

Příběh o úzkosti, síle a odvaze uvidět vlastní bolest. Z mé práce s klienty – jména i okolnosti jsou změněné.

Přišla za mnou žena, kterou dlouhodobě provázela úzkost. Byla zvyklá zvládat. Fungovat. Postarat se o druhé. Vydržet i chvíle, kdy jí samotné dobře nebylo.

Pocit, že musí být silná, pro ni nebyl ničím novým. Když jsme se při společné práci začaly dívat na její příběh v širších souvislostech, postupně se ukazovalo, že podobný způsob života znaly i ženy před ní.

Ženy v její rodině po generace zvládaly to, co život přinesl. Staraly se o rodinu, nesly odpovědnost, pokračovaly dál i ve chvílích, kdy jim bylo těžko. Na slabost, nemoc, smutek nebo odpočinek často nebyl prostor.

Být silná nebyla chyba. V určité době to mohl být způsob, jak přežít a jak udržet rodinu pohromadě.

Jenže to, co kdysi pomáhalo, může člověka později začít svazovat.

Když už síla nestačí

Úzkost často vnímáme jako něco, čeho je potřeba se co nejrychleji zbavit. Něco nepříjemného, co nám překáží a co bychom nejraději odstranili.

Také tato žena chtěla především vědět, jak úzkost zastavit.

V systemické práci jsme ale nešly cestou boje proti ní. Začaly jsme se dívat na to, co se za ní může skrývat.

• Co se stane, když člověk nemusí být pořád silný?

• Co když si dovolí připustit, že je unavený?

• Co když nemusí všechno zvládnout sám?

• Co když smutek, strach, bolest nebo potřeba opory nejsou selháním?

Postupně jsme se dostávaly k příběhu ženy, která se dlouho snažila naplnit představu o tom, jaká by měla být. Silná. Schopná. Spolehlivá. Ta, která vydrží.

A právě pod touto vrstvou se začalo objevovat něco mnohem křehčího.

Nemusím bojovat s tím, co cítím

Důležitým momentem nebylo rozhodnutí úzkost porazit.

Bylo jím poznání, že s ní nemusí neustále bojovat.

Může ji na chvíli přestat vytlačovat a místo toho si všimnout, co se v ní skutečně děje. Kde je bolest. Kde je strach. Kde je únava. Kde jsou emoce, které dlouho neměly prostor.

Neznamená to rezignovat na pomoc nebo přijmout trápení jako něco, co se nedá změnit. Znamená to přestat vést válku sama se sebou. Úzkost má i svou lékařskou a psychologickou stránku a odborná péče v ní má své místo – moje práce může jít vedle ní, ne místo ní.

Někdy totiž velkou část energie nespotřebuje samotná bolest, ale naše snaha ji necítit.

• Schováváme ji.

• Překrýváme ji výkonem.

• Snažíme se být silní.

• Přesvědčujeme sami sebe, že bychom už měli být v pořádku.

A čím víc před tím, co skutečně cítíme, utíkáme, tím víc se můžeme vzdalovat sami sobě.

Co z našeho příběhu je skutečně naše?

Systemický pohled umožňuje podívat se na člověka nejen jako na jednotlivce, ale také jako na součást rodiny a širšího příběhu.

Nejde přitom o hledání viníka.

Nejde o to říct, že za naše dnešní obtíže může matka, babička nebo kdokoliv další.

Můžeme se ale ptát:

• Co jsem se ve své rodině naučila o síle a slabosti?
  
• Co bylo dovoleno cítit a co bylo potřeba skrýt?
  
• Co znamenalo být "dobrou ženou", "dobrou matkou" nebo "silnou ženou"?
  
• A potřebuji podle těchto pravidel žít i dnes?
  

To, co bylo v minulosti důležité pro přežití, nemusí být špatné. Můžeme k tomu mít úctu.

Zároveň ale můžeme připustit, že náš dnešní život už může vypadat jinak.

Nemusíme odmítnout ženy, které byly před námi, abychom si dovolily žít jinak než ony.

Když spadne představa o tom, jaká bych měla být

Právě tady se začalo něco měnit.

Ne tím, že by úzkost najednou zmizela.

Ale tím, že žena začala vidět samu sebe jinak.

Pod představou "musím být silná" se objevila otázka:

Kdo jsem, když už nemusím být tou, která všechno vydrží?

• Možná žena, která může cítit.

• Žena, která může být unavená.

• Žena, která může odpočívat.

• Žena, která může být někdy zranitelná.

• Žena, která může říct, že něco nezvládá.

• Žena, která může požádat o pomoc.

A přesto tím neztrácí svou sílu.

Naopak. Může začít objevovat jiný druh síly – takový, který nestojí na neustálém výkonu a potlačování sebe sama.

Opřít se o sebe jako o dospělou ženu

Přijetí vlastní bolesti neznamená zůstat v ní.

Může znamenat, že ji konečně uvidíme a přestaneme před ní utíkat.

Když už nemusíme část sebe schovávat, vzniká prostor, ve kterém se můžeme sami o sebe skutečně opřít.

Ne jako dítě, které musí všechno vydržet, aby bylo v bezpečí nebo aby nezatěžovalo ostatní.

Ale jako dospělý člověk, který může vnímat své potřeby, rozhodovat se, nastavovat hranice, vyhledat pomoc a nést odpovědnost za svůj vlastní život.

Nemusí přitom všechno zvládnout sám.

I to může být součástí dospělé síly.

Přestat se před sebou schovávat

Někdy chceme změnu začít tím, že odstraníme to, co se nám na sobě nelíbí.

• Úzkost.

• Strach.

• Smutek.

• Bolest.

• Slabost.

Jenže právě to, co nechceme vidět, nám někdy ukazuje část našeho příběhu, která potřebuje pozornost.

Možná proto změna nemusí začínat otázkou:

Jak se toho zbavím?

Možná může začít jinak:

Co se stane, když před tím přestanu utíkat a dovolím si opravdu vidět, co ve mně je?

Ne proto, abych v bolesti zůstala.

Ale proto, abych se už nemusela schovávat sama před sebou.

Protože ve chvíli, kdy může spadnout závoj představ o tom, jaká bych měla být, se může objevit prostor pro to, kým skutečně jsem.

A právě odtud může začít změna.

Pokud v tomto příběhu poznáváte něco svého, můžete se na mě obrátit.

Příběh je anonymizovaný a některé okolnosti jsou záměrně upravené, aby chránily soukromí klientky a jejích blízkých. Text popisuje můj způsob práce a osobní prožitek klientky. Není vysvětlením příčin psychických ani zdravotních obtíží a nenahrazuje psychologickou, psychoterapeutickou ani lékařskou péči.