Kdy začíná život ženy

Příběh z mé praxe: Přišla za mnou krásná, vyčerpaná žena, téměř na pokraji svých sil. A říká:

"Můj kamarád mi na oslavě mých čtyřicátin řekl: To se máš, čtyřicítka, teď ti začíná život ženy, hodně jsem o tom četl… Tak jsem nad tím přemýšlela. Je mi skoro padesát a ten život ještě nezačal…"

A začal výčet. Běžné starosti, povinnosti, všechny každodenní role. Matka dvou dětí. Manželka. "O milence už ani nemluvím, ta už dávno přestala fungovat." Pečující dcera. Pracovnice v pomáhající profesi. Kuchařka, uklízečka, manažerka volného času rodiny, nákupčí, zpovědnice, podporovatelka. Zavez – odvez – přivez…

A v tom výčtu rolí postupně zjišťovala, jak snadno zapomněla sama na sebe.

Dávala a dávala, až se rozdala.

Kdy začíná život ženy?

To je jedna z nejhlubších systemických otázek.

Život ženy nezačíná věkem, svatbou, dětmi ani rozvodem. Začíná ve chvíli, kdy žena plně přijme své místo jako ŽENA. Ne jen jako dcera, matka, manželka, pečovatelka nebo zaměstnankyně.

Bert Hellinger mluví o Řádech lásky. Když jsou porušené, žena dává svou energii směrem pryč od svého života. U této klientky se ukázalo hned několik takových míst.

Zůstala v roli dcery

Dokud se žena stará především o své rodiče – ze strachu, z viny nebo z loajality – nemůže být plně ženou. V rodinném systému platí: rodiče dávají, děti berou.

Tady se nabízí systemická věta:

"Mami, tati, vy jste velcí, já jsem malá. Vy dáváte, já beru. Celý život jsem se snažila dávat vám. Teď to nechávám u vás. A beru si od vás jen ŽIVOT, nic víc. A to mi stačí."

Kdo jen dává, vyčerpá se

Druhým místem je rovnováha mezi dáváním a braním.

Kdo jen dává a neumí brát, sám se vyčerpává – a druhého nevědomky ponižuje. Bere mu důstojnost, protože ten druhý se pak cítí jako dlužník. A vytváří si skrytou nadřazenost: "Jsem lepší, silnější, nepotřebuji tě."

Žena, která jen slouží dětem, manželovi a práci, může být v nevědomé pýše: "Já to zvládnu, nic nepotřebuji."

A pak přichází otázka, která jde až ke kořenům:

"Komu se tím snažíte dokázat lásku?"

ANO. Ukázalo se, že jako dítě musela dávat, aby si jí rodiče všimli. Být hodná, šikovná, pečující. Nebýt na obtíž a nezavazet. Tak vzniká přesvědčení: Jsem milovaná, jen když dávám. Když budu brát, budu na obtíž.

Je to forma slepé lásky.

Rozdala jsem se

Stav "ROZDALA JSEM SE" je pro systém signál: ZASTAV.

Řekla jsem jí: "Dávala jste z místa dítěte, ne z místa dospělé ženy. Z místa dospělé ženy můžete dávat jen z přebytku, ne z podstaty."

A ještě něco se děje. Lidé kolem takové ženy jí přestanou dávat, protože cítí: "Ona to nepotřebuje." Nakonec stojí sama a říká: "Nikdo mi nikdy nic nedal."

Pravdou je, že nikomu nedovolila, aby jí dával.

Prosím, pomoz mi

Nejléčivější věty pro tuto ženu zněly:

"Prosím, pomoz mi. Sama to nezvládnu. Potřebuji tě."

Tím se poprvé za dlouhou dobu stala zranitelnou.

A pro rod zůstává otázka: Kdo v rodině žen nesměl být ženou? Kdo byl vyčerpaný, opuštěný? Kdo musel být silný?

TEĎ JÁ

Pouze ten, kdo umí brát, může plně dávat.

Život ženy začíná ve chvíli, kdy si dovolí říct "TEĎ JÁ" – z čisté úcty ke svému vlastnímu životu, který dostala.

Malý rituál na doma

Klientka si ode mě odnesla malý rituál na uvolnění. Možná ho budete chtít vyzkoušet i vy.

Stoupněte si a představte si za sebou všechny ženy svého rodu – matky, babičky, prababičky. A řekněte jim:

"Drahé ženy, dlouho jsem s vámi nesla váš těžký osud. Sloužila jsem stejně jako vy. Teď už to mám jinak. Co je vaše, nechávám u vás. Začínám žít svůj život po svém. Jako žena. Začínám cítit svou zranitelnost. Je to pro mě nové. Prosím, dívejte se na mě s láskou, stejně tak, jak se já dívám na vás."

Pokud v tomto příběhu poznáváte něco svého, můžete se na mě obrátit.

Příběh je anonymizovaný a některé okolnosti jsou záměrně upravené, aby chránily soukromí klientky a jejích blízkých. Text popisuje můj způsob práce a osobní prožitek klientky. Není vysvětlením příčin psychických ani zdravotních obtíží a nenahrazuje psychologickou, psychoterapeutickou ani lékařskou péči.